Jsem sama doma ...

6. ledna 2010 v 9:11 |  Jen tak ...
sem doma, částečně na nemocenské, částečně na "mateřské" ...
Kdo si ale myslí, že si užívám ... ten je na velkém omylu. Jsem po operaci haluxů, nechala jsem si odoperovat obě nožky - a mám, co jsem chtěla. Měli mě varovat, ale hodně důrazně varovat, co to obnáší. Byla jsem statečná a ohleduplná vůči zaměstnavateli - operaci mi totiž naplánovali na 18.12.2009 s nástupem o den dříve. Vzhledem k vánočním svátkům a firemnímu volnu jsem si myslela, že je to vhodné řešení, že nebudu tak dlouhou mimo pracovní proces a část rekonvalescence zvládnu v tomto období. Tak ale to bylo snad jediné (ale neříkám, že nedůležité) plus celé akce. Už 21.12. nás vyhnali domů, neuměla jsem chodit s berlemi, sotva jsem s pomocí nastoupila do vozíčku... kdo absolvoval, ví své ... Probrečela jsem dvě noci, dala jsem si jmen nepočítaných. Navíc jsem dostala antibiotika, o kterých mi zapomněla sestra říci, že se berou s jídlem - po narkóze jsem ale nic v žaludku neudržela tři dny, dietu mi nestačili napsat (přes víkend změny nedělají a v pondělí nás vylifrovali ...). Dva prášky tedy odešly s mými šťávami, než mi manžel přivezl rohlíky a banány (a půl hodiny před polknutím prášku jsem do sebe tuto kombinaci soukala, rozbolavělým krkem to dolu moc nešlo a pít jsem musela opatrně, abych to vůbec udržela).

A s dokončením předvánočních příprav, které jsem si plánovala jako rozptýlení při léčení, jsem to absolutně nedořešila. Nohy bolely při každé poloze (sed na židli u pracovní desky v kuchyni - nohy na druhé židli, nejdřív bez polštářku, pak s jedním, dvěma, na kolenou atd....). Léky na bolest jsem brala minimálně, jsou návykové ... a já léky nesnáším, jsem ráda, že zatím pravidelně nic brát nemusím. Pro mě to bylo fiasko, rodině samozřejmě stačilo i jen těch deset druhů, které se mi podařilo dodělat, salátu byla kopa, zelňačka nešizená s uzeným, čabajkou, houbami .... Kapřík a řízečky vypečené ... Dárky zabalené a připravené ... Ale stejně jsem ráda, že je to za mnou ....

Nejhorší, co s sebou tato operace přinesla, je ta závislost na ostatních. K hysterickému breku mě dokázalo první dny přivést to, že jsem se odsoukala po podlaze v patře chalupy ke schodům, po zadní části těla dolů, pak o berlích do kuchyně - abych si vzpomněla, že mám samozřejmě nahoře v ložnici telefon, léky či něco jiného, co prostě nutně potřebuju. A představa té cesty zpět - to bylo na zhroucení. Nebo jsem se uložila po strastiplné cestě večer do postýlky, nožky na polštář a úleva ... a dole zůstal banán s rohlíkem, bez kterých prostě antibiotika nepolknu (nechci už tu zelenou vodu z mého žaludku ani vidět !!!) a všichni už spí. Tak jsem se rozbrečela, moje láska vedle mě dostala málem infarkt, co se mi stalo .... a běžel chudák sám.

Do tří dnů jsem se naučila chodit, bez rehabilitační sestry, kterou mi slíbili, po hranách chodidel, bez berliček ... Dneska už to jakžtakž jde, bolí zase kotníky, kolena... rána se hojí, stehy vyndané... Uvidím, co na dnešní kontrole.

A k té mateřské, abych se k ní vrátila .... 28.12.2009 k nám do rodiny přibyla fenečka berňáčka Baara. Narodila se 14.11.2009 feně Almě (ze Žlutic), měla další 3 sestřičky a dva bráchy. Byla naše po prvním okouknutí obrázků.
28.11.2009 jsme museli nechat uspat naší krásnou Agathu, nevyléčitelně nemocnou, ale hrdou a silnou do poslední chvilky. Už jsem nechtěla žádného psa, bylo to strašně těžké se rozhodnout, ale po doporučení veterinářky jsme její bolest neprodlužovali.

Takže dnes je tu Baara, čertík a miláček v jedné osobě .... a já jsem ráda, že tu první dny budu s ní a trošku si to navzájem usnadníme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama